Proč parazitologie není na úrovni praktických lékařů vůbec brána v potaz, pokud se zrovna člověk nevrátí z tropů či pokud někoho vyloženě – často třeba u dětí – nesvědí zrovna konečník…? Proč, podle vás, jsou tyto souvislosti opomíjeny či skutečně velmi málo dávány dohromady?
To je celkem jasné, celá západní medicína je orientovaná na akutní nemoci. Chronická onemocnění, a mezi ně patří většina parazitóz, jsou stále velice zanedbaná. Zatím musíme čekat, až se moderní západní medicína zaměří i na chronické nemoci. To nejsou jenom paraziti, to jsou nejrůznější alergeny, jedy, chemické látky… Tím, že člověk odejde z ordinace relativně v pořádku, to pro doktora skončí. Že třeba do deseti let zbytečně umře nebo se výrazně zhorší kvalita jeho života, s tím už se nepotýká. Systém fungování moderní medicíny tohle v širších souvislostech neumožňuje. Řeší se primárně akutní věci tam, kde je vidět úspěch. Člověk si prostě dá prášek a přestane ho bolet hlava nebo přestane vidět ufony a tak podobně. Lékař si udělá čárku do výkazu, pojišťovna proplatí příslušný obnos a také pacient je spokojen.
Může, podle vás, hrát roli lobby farmaceutického průmyslu a vliv celého tohoto megamiliardového byznysu v tom, že se třeba do výzkumu souvislostí parazitárních zátěží a určitých onemocnění peníze nedávají a nepodporuje se?
Myslím si, že i tohle hraje velkou roli. V tom systému se točí tak obrovské peníze, že to může opravdu ovlivnit doktory i politiky. Představme si jen takovou věc, jako je kouření – tedy něco, co stoprocentně škodí a je nadevší pochyby návykové. Ale točí se tam tolik peněz, že prakticky není možné před ním veřejnost, včetně mládeže a nekuřáků, ochránit. Civilizovaná Evropa se toho snad časem zbaví, jak to ale dopadne s Českou republikou, bůh suď. Mě by skutečně zajímalo, jestli si naši „neúplatní“ poslanci vůbec uvědomují, kolik lidí vlastně stisknutím hlasovacího tlačítka zavraždí, když pod nějakou záminkou shodí se stolu nebo pomocí přílepků „zneškodní“ protikuřácký zákon. Určitě by se dalo spočítat,kolik lidí zbytečně zemře na rakovinu nebo infarkt, když se třeba zákaz kouření při jídle, který nám doufejme časem EU snad nadiktuje, zpomalí o jediný rok. Nemám žádné přehnané mínění o morálních kvalitách našich poslanců, ale myslím, že kdyby kterýkoli z nich viděl, že se někdo topí ve vodě, tak se ho pokusí zachránit. Nechat někoho umřít by nechtěli. Ale že vlastně sami každoročně vraždí tisíce lidí jim asi nevadí. Co oči nevidí, to srdce nebolí a na rozum se u našich politiků už nejspíš nedá spoléhat vůbec. Ale zpět k farmacii. Tam, kde se točí velké peníze, a to ve farmacii určitě ano, tam jde rozum i morálka stranou. nTakže ano, myslím si, že velkou roli hraje i to, že boj proti chronickým onemocněním zatím není dostatečně ekonomicky zajímavý. Tím, že jste nadhodil chování poslanců, se můžeme přenést k vašim dotazníkům v projektu Pokusní králíci. Já jsem třeba vyplnila dotazník na morální dilemata a musím říci, že některé dotazy mi daly zabrat… Například, zda pošťouchnout do kolejiště 300kilového tlouštíka, který se naklání přes zábradlí, s vidinou, že by vlak pod takovou překážkou už mohl vykolejit, a tím by došlo k záchraně větší skupinky, která stála na kolejích…
K čemu zrovna slouží tento dotazník a jak vůbec fungují Pokusní králíci?
K čemu sloužila tato otázka nemohu prozradit, protože zrovna chystáme další dotazník, kde se to a podobné bude také vyskytovat. Tato morální dilemata se nedají správně rozhodnout, neexistuje zde správná nebo nesprávná odpověď. Ale umožní nám rozdělit lidi do nějakých kategorií, a potom třeba zjistit možné motivy jejich chování, které zdánlivě vůbec nesouhlasí s morálkou. Třeba teď chystáme velký dotazník, který se bude týkat sexuálního chování. Právě některé vzorce sexuálního chování jsou velmi výrazně ovlivněné morálními postoji člověka. Proto potřebujeme zjistit, do jaké skupiny osob jednotliví respondenti spadají. A shodou okolností mám nyní v týmu studenta, který se zajímá o vztah mezi náboženstvím a morálkou. Některé otázky tak bude používat i ve svém výzkumu. Zatím se zdá, že náboženství a morálka souvisejí jen velmi volně. Měli jsme třeba v dotaznících otázky na to, jestli by člověk vrátil nalezenou igelitovou tašku s milionem. Ukázalo se, že opravdu trochu záleží na tom, jestli je dotyčný věřící nebo není. Co jsme však nečekali, je, že ti věřící by si nalezené peníze spíš nechali.
Ale! To mě překvapuje…
Asi to berou tak, že „pánbůh shora nadělil“ ? Ale abych se vrátil k našim hlavním pokusům. V současné době jsme hodně výsledků získali právě prostřednictví naší velké facebookové komunity Pokusní králíci. Asi jsme ve světě jedni z prvních, kteří si uvědomili ten obrovský potenciál facebooku. Většinu vědeckých otázek, které my nyní řešíme, řešili i lidi před námi. Ale jejich studie jsou založeny obvykle na pár stovkách vyplněných dotazníků. Kdežto my máme v jedné studii třeba dvanáct tisíc respondentů. Když náš dotazník lidi zaujme, tak jej mezi sebou na facebooku sdílí a počty vyplněných dotazníků rychle narůstají. Díky této metodě můžeme lacino nasbírat nesmírně cenná data. My ta data vlastně v současnosti sbíráme takovým tempem, že je ani nestačíme zpracovávat. Máme už teď vyřešenou celou řadu nesmírně zajímavých otázek. O řadě z nich se ve světě intenzivně diskutuje, a my už na ně odpověď známe. Protože když máme stokrát víc respondentůnež ti ostatní, tak snadno zjistíme, jak se věci opravdu mají. Když mne dnes zajímá nějaká otázka z evoluční psychologie, obvykle nejdu do knihovny, ale připravím nový dotazník, a zeptám se našich pokusných králíků. Máme spíš problém s publikováním našich objevů. Musíme se vždy rozhodnout, co by mělo být publikováno přednostně a co může počkat v šuplíku.
Tyto průzkumy už tedy směřují spíše k evolučně psychologickým teoriím než ke zkoumání toxoplazmózy, ale vlastně to spolu souvisí…
Souvisí. Zrovna v novém dotazníku, který se týká sexuality, je primární právě vztah toxoplazmózy a sexuality. Mimo jiné jsme zjistili, že toxoplazma se s velkou pravděpodobností šíří i pohlavním stykem. A to je věc, která se jednak vůbec nevěděla a jednak je velice významná. Nejhorší forma toxoplazmózy je její vrozená forma. Ta může vypuknout, když se nakazí žena v těhotenství. Nákaza se může přenést na vyvíjející se embryo, u kterého propukne tzv. kongenitální toxoplazmóza. Jejím důsledkem mohou být potraty nebo závažné vývojové poruchy u narozených dětí. Samozřejmě ne vždy. Pokud se žena nakazí v třetím trimestru, tak dítě má třeba problémy se zrakem, nebo hůře slyší, ale rozhodně to není tak, že by se mělo uvažovat o potratu. Ale když se žena nakazí v prvním trimestru, důsledky mohou být velmi závažné. Jenže přenos nákazy na plod je zase v takovém případě velmi málo pravděpodobný, činí asi jen 15 %. Jestliže se toxoplazma může předávat i nechráněným pohlavním stykem, tak se žena může v jeden okamžik současně nakazit a současně otěhotnět. To například vysvětluje, proč u více než u poloviny případů kongenitální toxoplazmózy vůbec nevíme, jak se žena mohla nakazit. Nejedla syrové maso ani neumytou zeleninu, nemanipulovala s půdou, nemá kočky, a přesto má dítě s kongenitální toxoplazmózou.
Říká se, že těhotné ženy by neměly manipulovat s kočičím záchodem a jíst syrové masonebo nemytou kořenovou zeleninu.
To by určitě neměly. Ale já bych dodal, že by také neměly mít nechráněný sexuální styk s mužem, který by mohl být nakažený toxoplazmou. V některých zemích jsou ženy povinně v těhotenství několikrát vyšetřovány, jestli se nenakazily toxoplazmózou. Je pravda, že by se mělo vědět, jestli je žena nakažená. Jestliže není, tak by bylo důležité také zjistit, zda je či není nakažený její manžel či partner.
Mimo vědeckých prací a učebnic jste autorem i několika knih, můžete nám je představit?
Pro okruh vašich čtenářů bude asi nejzajímavější kniha Pozor, Toxo! V ní popisuji, co toxoplazma umí, co ve skutečnosti dělá a co nedělá, jaký je její opravdový dopad nakaženého člověka i na lidstvo. Ukazuji, jak mění vlastnosti, chování a psychiku lidí, jak mění i pravděpodobnost, jestli se ženě narodí syn nebo dcera, i jak například prodlužuje těhotenství. A taky třeba jak způsobuje vyšší pravděpodobnost, že se narodí dítě s Downovým syndromem. To dělá docela zajímavě. Za normální situace je většina zárodků s touto vadou spontánně potracena v prvních týdnech těhotenství. Toxoplazma „vypíná“ kontrolu kvality embryí, takže poškozené děti, které by se u zdravé ženy nenarodily, se u nakažené ženy narodí. Je tedy vlastně otázkou, zda toxoplazma pomáhá nebo škodí. A jsme zase u morálních dilemat. Knížka také ukazuje, jak jsme na to všechno postupně přišli. Je to takový pohled do kuchyně dnešní vědy. Ukazuje třeba, jaké problémy nastávají s publikováním zásadních novinek, neortodoxních názorů anebo se získáváním fi nančních prostředků na příliš laciný výzkumný projekt.
Asi bych měl zmínit i knihu Zamrzlá evoluce, ta dokonce získala literární cenu Magnesia Litera. Je z mých knih určitě nejznámější a asi v současné době nejdůležitější. V nakladatelství Academia vyšel její druhý díl nazvaný „O původu rodů“. Ten sice půjde do větší hloubky, ale také bude čitelný pro normální čtenáře. Zamrzlá evoluce je vlastně nová evoluční teorie, navazující na Darwina. Ukazuje, že Darwin velmi přesně vysvětlil, jak probíhá evoluce. Jenže jeho teorie platí pouze u druhů, které se rozmnožují nepohlavně, tedy vlastně jen u bakterií a malého procenta druhů, které se vrátily k nepohlavnímu rozmnožování. U pohlavně se rozmnožujících organismů, tedy skoro všude, se evoluce řídí Darwinovou teorií jenom asi jedno procento doby existence daného druhu. Když druh vznikne, tak se chová tak, jak si to představoval Darwin – mění se pod selekčním tlakem. Jenže potom velmi rychle evolučně zamrzne a už se nemůže měnit. A to ani tehdy, když by to bylo potřeba, například když se změní jeho prostředí. Takže vlastně druh po většinu doby své existence jen pasivně čeká, než se podmínky změní natolik, že vymře.
Proč v určitém stadiu druh „zamrzne“?
Pro to jsou dobré genetické důvody. Jsou popsány jak v starší knize Zamrzlá evoluce, tak i v knize O původu rodů. A je tam také vysvětlené, proč může druh „rozmrznout“ v okamžiku, kdy odštěpí nějaký nový druh.
A v jakém stadiu se nyní nacházíme my?
Lidský druh je už stovky tisíc let zamrzlý. Proto také nemůžeme očekávat, že se v budoucnu přizpůsobíme změnám našeho prostředí. Přesněji řečeno, přizpůsobit se těmto změnám můžeme, ale jen za cenu zhoršeného zdravotního stavu. Opět, kdo by chtěl vědět proč, měl by si přečíst mou novou knihu nebo mé odborné články.
Za předpokladu, že se vše živé postupně vyvíjí, a tedy vlastně zesložiťuje, protože opak by asi vedl k zániku, tak kde byl začátek toho živého? Vůbec si nepřipouštíte myšlenku, že k tomuto vývoji dalo popud něco vyššího?
Řeknu to diplomaticky. Myslím, že to „něco vyšší“ by bylo hodně divné. Vyrobilo by bakterie a pak miliardy let by sledovalo, jak se učí skládat a rozkládat různé organické a anorganické látky. A potom si najednou řeklo, že zkusí udělat něco většího, zajímavějšího, třeba mouchu a pavouka. A opět se stovky milionů let bavilo tím, že by sledovalo jejich hemžení. No a pak, z hlediska doby existence života vlastně před pár vteřinami, by zkusilo zase něco většího, třeba Jana Palacha a Adolfa Hitlera. Život vzniká strašně snadno. Já si myslím, že skoro na každé trochu slušné planetě, a možná i na některých hvězdách, bude existovat něco, co bude spadat do definice „života“. Ale málokdy se to dostane na úroveň vyšší, než jsou bakterie. Podle mě na Zemi v důsledku obrovské evoluční náhody, možná „vynálezu“ sexu, nastartoval kvalitativně jiný typ evoluce, který posunul život od bakterií k Janu Palachovi. Ale to bylo relativně nedávno. Země zchladla na rozumnou teplotu před 4000 miliony let, bakterie se na ní objevily nejpozději před 3500 miliony let. Opravdová evoluce, tedy ta, co vytvořila zvířata a rostliny, se rozjela před pěti sty miliony let, tedy vlastně včera. No a lidský druh vzniknul asi tak před půl milionem let, tedy před minutkou. Hypotéza, že existovalo „něco vyššího“,co evoluci nastartovalo, je jistě zajímavá, nelze však vyvrátit. A ve vědě se zabýváme pouze hypotézami, které se vyvrátit dají. Navíc se zatím zdá, že všechny jevy, s nimiž se v přírodě setkáváme, se dají vysvětlit bez předpokladu existence onoho „něčeho vyššího“.
Lze aplikovat evoluční teorii i na oblasti mimo čistě živé struktury, viz např. vývoj elektronických součástí a vývoj struktur spojujících živé a neživé organizmy – třeba bionika a umělá inteligence?
Evoluce je obecný jev, který platí pro celou řadu oblastí, nejen pro živou přírodu. Biologická evoluce, to je jedna z forem evolucí. Některé další, například ty, které probíhají v technice, jsou také samy o sobě nesmírně zajímavé. A taky evoluce kosmu je obrovsky zajímavá. Některé procesy jsou pro různé typy evolucí společné, zatímco jiné jsou specifi cké jen pro určité typy evolucí. U evoluce biologické je zajímavá selekce, tedy přirozený výběr. Právě on je zodpovědný za vznik účelných vlastností organismů, za jejich účelné přizpůsobení podmínkám, v nichž žijí. Ale třeba jiný evoluční proces, například třídění z hlediska stability, se vyskytuje ve všech typech evoluce. Co je nestabilní, přichází a odchází, co je stabilní, tak přetrvává. Selekce preferuje přizpůsobenost okamžitým podmínkám, třídění dlouhodobou stabilitu. Evolucí je kolem nás spousta typů, a obvykle nemá cenu hledat mezi nimi analogie. Vlastnosti jednotlivých evolucí a jejich produktů jsou pokaždé jiné. Ale třeba to, jak se mohou vyvíjet počítačové viry, je velmi zajímavé. Zatím je vyvíjejí většinou lidé, ale tím, že je počítačová síť už tak rozsáhlá, spousta programů už začala žít svým vlastním životem. Mění se samy, a ty, které se zmnožují rychleji, se šíří. Uvidíme, co zajímavého jejich evoluce přinese. Třeba takhle přirozenou cestou časem vznikne i opravdová umělá inteligence.
Prof. RNDr. Jaroslav Flegr, CSc., je evoluční biolog a autor teorie zamrzlé evoluce. Přednáší na pražské Přírodovědecké fakultě UK, publikoval mnoho vědeckých článků a představil světu řadu nových poznatků, napsal několik učebnic a knih. V současné době pracuje na důležitém objevu, vlivu Rh faktoru na zdravotní stav člověka.
Zdroj: časopis Nová Regena
t e x t : Pavl a Vo j í ř o v á
